Jak se extrovertka naučila žít se samotou

Rodiny s dětmi zřejmě samotářem v izolaci závidí.

Když někde přijde na přetřes otázka o tom, zda je člověk introvert nebo extrovert, vždy se musím pousmát. Obvykle ani trochu nezaváhám.

Mám a rozvíjím mnoho mezilidských vztahů a přátelství, přítomnost jiných mě nabíjí energií a představa plnohodnotně stráveného času je pro mne většinou ve skupině, než sama večer ve vaně se svíčkami.

Je to možná paradox, ale v době, kdy mi realita pandemie dává ránu pod pás, a musela jsem se za uplynulé měsíce naučit žít více samotě, se ke své extroverzii hlásím ještě hlasitěji. Je tam a je nenasycená.

Ačkoliv nejsem single a ani nežiji sama, uvědomuji si, že většinu času v rámci pracovních dnů trávím jen s sebou. Partner chodí do práce, zatímco já mám kancelář pouze několik kroků od postele. Sama snídám, pracuji, obědvám. Sama chodím nakupovat.

Často chodím sama i na procházky a byla jsem se sólo už i kole. Případně si odskočit do lesa za domem, projdu se u jezera nebo si sednu na lavičku a čtu si. Sleduji lidi, vnímám okolí, poslouchám zvuky. Všechno sama.