Neděle, 16 ledna, 2022

Největší zrcadlo na obloze. Jak a kde pozorovat zodiakální světlo?

Must read

Ve vesmíru pozorujeme minulost.

Ve vesmírné měřítku jsme při pozorování noční oblohy zvyklí dívat se do hluboké minulosti. Na to, abychom dohlédlo tak daleko, nepotřebujeme dokonce ani dalekohled.

Nejvzdálenější objekt, který pouhým okem můžeme pozorovat, je galaxie s katalogovým označením M31 nacházející se v souhvězdí Andromeda.

Světlo, které k nám z ní na Zemi právě dorazilo, se na svou pouť vybralo před 2,5 milionu lety. Jeho cesta měřila přesně 23 651 826 181 450 110 000 kilometrů. Kromě hvězd vzdálených několik světelných let pozorujeme na obloze i blíže objekty.

Například iv naší sluneční soustavě je rozhodně na co se dívat. Planety a jejich měsíce, náš Měsíc, komety či Slunce. Přestože jde o relativně blízké objekty, ani tyto vzdálenosti nejsou zcela na dosah.

Světlo z našeho Slunce se na Zemi totiž nedostane hned, ale vzdálenost přibližně 150 milionů kilometrů překoná rychlostí světla za 8 minut a 20 sekund. Z planety Neptun k nám světlo putuje přibližně 4,1 hodiny.
prachový oblak

Kromě zmíněných planet, měsíců, jedné zajímavé hvězdy či komet se naším planetárním systémem pohybuje obrovské množství menších těles – asteroidů, meteoroidů či malých zrníček kosmického meziplanetárního prachu.

Ve vnitřní části naší sluneční soustavy (až za orbitě Země) se nachází velké množství mikročástic, které dohromady nazýváme meziplanetární oblak prachu.

S největší pravděpodobností za sebou zanechali tento materiál komety Jupiterovy rodiny. Oběžná dráha takovýchto komet kolem Slunce trvá méně než 20 let a jejich afélium (nejvzdálenější poloha od Slunce) se nachází přibližně na úrovni Jupiterovy orbity.

Jedna z nejznámějších komet pocházejících z Jupiterovy rodiny je kometa 67P / Čurjumov-Gerasimenko, na níž přistála sonda Philae kosmického plavidla Rosetta společnosti ESA.

Právě ona se přičinila na obeznámeni původu částeček meziplanetárního oblaku. Kdybychom tyto částice dokázali změřit, jejich rozměry by se pohybovaly v rozmezí 10 až 300 mikrometrů.

Částice s menším rozměrem na tomto místě nezůstanou v důsledku působení slunečního záření. Největší hustota částic meziplanetárního oblaku je v úrovni ekliptiky – v pomyslné rovině planetárních orbit, kde se v naší hvězdné soustavě nachází vůbec nejvíce materiálu.

- Advertisement -spot_img

More articles

- Advertisement -spot_img

Latest article