Hypotéza simulace pomáhá vědcům porozumět realitě

Postavy ve hře nemají vědomost o našem světě.

Fyzika, grafika, umělá inteligence a detaily v hrách a v počítačových programech jsou stále kvalitnější a realističtější.

Dostupnějšími se stávají i různé náhlavní monitory, konstrukce na naklánění nebo simulátory hmatu.

Je pravděpodobné, že o několik let budou běžné velké počítačové monitory s obrovským rozlišením pixelů, kamery zachycující kompletní 3D informace o prostoru či technologie přenášející a simulující vůni.

Při neustálém pokroku

Výpočetní síla počítačů poroste v průběhu nejbližšího století několik miliónkrát. Je náročné vůbec uchopit představu o světě, v jakém budou lidé žít. Dá se však předpokládat, že budoucí počítačové hry a simulace přijdou do bodu, kdy budou k nerozeznání od reality.

Důležitým aspektem v rozmachu technologií je i umělá inteligence. V roce 1996 počítač s názvem Deep Blue porazil velmistra v šachu Garriho Kasparova. Zkoušet a vyhodnocovat všechny možné tahy jedné šachové partie by bylo velmi neefektivní a trvalo by to roky i těm nejvýkonnějším strojem.

Počítače se učí pomocí neuronových sítí na základě milionů předešlých stejných situací, ať už jde o šachy nebo o jízdu autonomního auta. V počítačových hrách jsou často různé přídavné postavy v ději (spojenci nebo nepřátelé hráče), které zdánlivě jednají a přemýšlejí samostatně (tzv. NPC – NPC). Ty si své chování natrénovali i na základě množství předešlých interakcí s hráči dané hry.

V případě umělé inteligence je také možné předpokládat vývoj až do bodu, ve kterém bude velmi obtížné rozpoznat, zda se povídáme a interagovat s člověkem nebo s počítačem.

Virtuální minulost

Pokud bude technologický vývoj pokračovat, naši velmi vyspělí potomci se pro historické a výzkumné účely budou moci jednou rozhodnout simulovat životy lidí z dávné minulosti.